V čem spočívá nejzásadnější změna podle nového zákona?
Nový zákon stanoví, že Čech vysílaný do Německa musí pobírat minimální mzdu platnou pro Německo. V současné době je to 9,35 eur na hodinu, což je více než u nás. Zároveň ale musí mít stejné finanční podmínky i pro přesčasy, bonusy atd. A pokud existuje závazná kolektivní smlouva na úrovni Německa, platí podmínky z této smlouvy i pro české zaměstnance, kteří pracují pro české zaměstnavatele v Německu.

Například má nárok na dovolenou podle kolektivní smlouvy (podle německé zákonné úpravy je dovolená – stejně jako u nás – 4 týdny, ale mnoho kolektivních smluv stanovuje 5 i 6 týdnů) a příplatky. Zajímavé z pohledu zaměstnance je to, že vždy je platná lepší varianta: pokud česká úprava poskytuje zaměstnanci více práv (což se mimochodem děje v mnoha případech), platí tak pro něj toto výhodnější znění.

Mění se nějak pravidla pro úhradu nákladu na cestu a stravné?
Až dosud byla praxe taková, že český zaměstnavatel proplácel ubytování, cestu a stravné; s novým zákonem ale musí zaměstnanec dostat částku alespoň podle německé úpravy a paušál se liší podle země původu zaměstnance – v našem případě tedy České republiky. Paušál na stravné je poměrně vysoký (německá úprava stanovuje 28 eur, česká dokonce 45 euro za den). A jelikož není paušál považován za součást mzdy, budou mít Češi stejnou mzdu jako Němci, a ještě navýšenou o paušály. Tím ovšem dojde k dramatickému prodražení práce Čechů v Německu.

Mají tedy dnes čeští zaměstnanci dočasně pracující v Německu stejné postavení jako jejich němečtí kolegové?
Zatím ne zcela, například ochrana před výpovědí a další práva se na ně budou vztahovat až po 12 měsících práce v Německu (na žádost zaměstnavatele lze lhůtu prodloužit až na 18 měsíců).

Co zaměstnanci, kteří již v Německu pracují? Vztahují se nová pravidla i na ně?
Překvapivě ano, zákon platí retrospektivně, takže pokud někdo pracuje v Německu déle než 12 měsíců, bude spadat pod nynější silnější ochranu podle nového zákona.

A co ti, kteří jezdí často a pravidelně do Německa na schůzky a mítinky? Jak na ně zákon pohlíží?
Diskuze, která nastala po prvních měsících po zavedení minimální mzdy (týkající se například učitelky na školním výletě do Drážďan), už naštěstí není třeba – zákon totiž konečně vyjasnil, že obchodní cesty nebo účast na veletrzích v Německu v rozsahu až 30 dnů (a max. 14 dnů po sobě) během 12 měsíců či školení nespadají pod úpravu minimální mzdy.

Zvlášť zajímavé pro české firmy může být fakt, že montáže trvající až 8 dnů během 12 měsíců jsou také vyňaty. Dle mého názoru se ale nejdůležitější výjimka vztahuje na spedice – ty totiž tento zákon nezahrnuje vůbec.

Řada firem si možná bude chtít ulehčit situaci a obejít nový zákon tak, že svým lidem doporučí pracovat na živnostenský list.
Švarcsystém bych rozhodně nedoporučoval. Kontroly na západ od Šumavy jsou přísnější, Německo slíbilo zaměstnat na tisíc nových kontrolorů celního úřadu, kteří mají dbát na dodržování zákona. Navíc zaměstnanci budou moci vymáhat mzdu až tři roky zpětně a vzhledem k ručení s tím nebudou souhlasit ani smluvní partneři.

Pokud zaměstnavatel nebude dodržovat nově nastavená pravidla, jak se může zaměstnanec bránit?
Zaměstnavateli v případě porušení zákona hrozí pokuta ve výši až 500 000 eur, ale kromě toho má také povinnost zaplatit zaměstnanci rozdíl ve mzdě nebo příplatcích, a to až za 3 roky zpětně. Zaměstnanec se svých práv může domoci jak u českých, tak německých soudů.

Ovlivní podle vás nový zákon zájem o zaměstnávání Čechů v Německu?
Nálada se mění, i kvůli koronavirové krizi. Poté, kdy vyšly najevo stovky infekcí (většinou se jednalo o dělníky z východní Evropy pracující na jatkách nebo velkých farmách, kteří jsou nuceni žít v nuzných podmínkách přeplněných ubytoven) – i veřejnost se pomalu začíná zajímat, odkud pochází ty levné řízky na jejich stolech. Smlouvy o dílo na velkých jatkách mají být v takovém případě totiž zakázány.

Zákon v Německu transponoval novou evropskou směrnice o vysílání zaměstnanců. Ta se prosadila především díky snaze Francie a Belgie jako zemí s vysokou nezaměstnaností mezi mladými, aby tak zabránila přílivu levné pracovní síly z východu – z mého pohledu je to jasný protekcionismus v rámci Evropské unie.

Německo dlouho oponovalo a místní legislativa se spoléhala pouze na Zákon o minimální mzdě – němečtí spotřebitelé a průmysl si tak mohli radovat z nižší ceny práce.

Nový zákon znamená, že přestává platit oblíbený business koncept českých firem, které sází na fakt, že jejich čeští nebo slovenští zaměstnanci pracují levněji – tato konkurenční výhoda s novými pravidly skoro mizí.