V našem globalizovaném světě jsou mnohé dodavatelské řetězce založeny na výrobních podmínkách, které by v Evropě byly považovány za bezostyšné porušování lidských práv a poškozování životního prostředí. Právní odpovědnost za výrobu levného textilu ve třetím světě zákazníci ani obchodníci dosud nenesou. Věc se ale brzy může změnit. Proč?

Pro objasnění se musíme přesunout do Německa. Tam totiž v roce 2018 Zemský soud v Dortmundu přiznal pozůstalým po více než 250 šičkách, které v roce 2012 zemřely v jednom dodavatelském podniku firmy KiK v Bangladéši, pomoc s náklady řízení. Tím jim potvrdil, že mají dobré vyhlídky úspěšně kauzu vyhrát. V konečném důsledku ovšem považoval jak Zemský soud v Dortmundu, tak i odvolací Vrchní zemský soud v Hammu v roce 2019 nároky za promlčené, a to i přesto, že se společnost KiK námitek promlčení dokonce zřekla. Podle pákistánského práva se však promlčení musí vždy přezkoumat z moci úřední a nepodléhá rozhodnutí účastníků − pro pochopení komplexnosti takovýchto řízení v Evropě.

Jestliže se v čínských věznicích nebo převýchovných táborech pro Ujgury vyrábí zboží pro západní kupující, máme zájem to skutečně vědět? Zvykli jsme si na to, že špinavá výroba probíhá v jiných zemích − vždyť přece tady v Evropě máme vysoké ekologické standardy a čisté svědomí. Tato nezodpovědnost je stále spornější.

Historicky se boj za lidská práva vede vůči státu a běžně nelze na jejich základě soukromým osobám ukládat povinnosti. Již nyní ale upravuje řada mezinárodních smluv mnohé povinnosti členských států k ochraně lidských práv a životního prostředí. Ovšem na soukromoprávní smlouvy mají většinou vliv pouze nepřímý a pouze v tuzemsku. Národní zákonodárce v případech celé řady zákonů nebo mezinárodních subjektů však již v minulosti stanovil v jednotlivých oblastech povinnost pro své podnikatele k dodržování lidských práv v zahraničí.

V mezinárodním měřítku se ovšem stále více ukazuje trend, kdy se voliči a zákazníci intenzivně zajímají o podmínky výroby produktů, které nakupují. Každá diskuse o elektromobilitě nebo chytrých telefonech nevyhnutelně vede i k otázce, jakým způsobem se v Africe získává lithium nebo vzácné kovy potřebné k jejich výrobě či zda iPady nesestavují osoby odsouzené k nuceným pracím. „Zavřít oči, zatnout zuby“ už při výrobě v zahraničí nebude tak snadno procházet, neboť velká část veřejnosti a médií zkrátka chce znát původ svých produktů.

Mezinárodní trend minimálně západních států tedy dosavadní koncepci lidských práv překračuje. V tomto směru také reagují zákonodárci v mnoha zemích. Z Německa v důsledku toho přichází návrh zákona, který nastavuje směr, jímž se bude zřejmě ubírat i právo EU.

Německý návrh o dodavatelských řetězcích

Na začátku letošního března schválil německý kabinet návrh zákona o dodavatelských řetězcích (Lieferkettengesetz). Je velice pravděpodobné, že do léta 2021 zákon schválí parlament. Německé společnosti bez ohledu na právní formu tak budou muset od roku 2023 věnovat větší pozornost lidským právům a ekologickým podmínkám výroby v rámci celého dodavatelského řetězce.

Zákon se netýká pouze průmyslu, ale i služeb, jako je likvidace odpadů nebo finanční služby. Zahrnuje celý dodavatelský a odbytový řetězec včetně on-line platforem.

Diskutovaný zákon má vstoupit v platnost v roce 2023. Zpočátku se bude týkat pouze velkých společností se sídlem nebo administrativou v Německu, které na úrovni koncernu zaměstnávají více než tři tisíce osob. Od roku 2024 se pak bude týkat i společností s jedním tisícem a více zaměstnanci. Započítávat se budou rovněž agenturní pracovníci, kteří u společnosti působili déle než šest měsíců. Zákonodárce uvádí, že se tento zákon bude týkat zhruba tří tisíc německých firem. To bude fakticky zahrnovat všechny významné německé společnosti, které působí v mezinárodním měřítku a nakupují výrobky nebo materiál ze zahraničí.

V odůvodnění zákona se počítá s běžnými náklady pro německé hospodářství ve výši více než 40 milionů eur a dále jednorázovými náklady ve výši více než 100 milionů eur, které mají být vykompenzovány jinde snížením byrokratické zátěže.

V § 2 návrhu je uveden seznam takzvaných chráněných právních postavení. Je zde uveden nejen život a zdraví, ochrana před otrockou prací a mučením, ale též požadavek dohody MOP působící dosud pouze nepřímo, a to na spravedlivé pracovní podmínky, přiměřený životní standard včetně přiměřeného přístupu k vodě a hygienických podmínek, ale též právo na vyjednávání o kolektivní smlouvě a ochrana před látkami znečišťujícími životní prostředí. Zvláštní povinnost náležité péče platí v oblastech, které jsou zasažené ozbrojenými konflikty. Zde musí být k dodržování lidských práv vyzvány bezpečnostní síly.