V uplynulých německých volbách se na poslední chvíli ukázalo, že CDU/CSU bude přece jen schopna vládnout v koalici s SPD. Sahře Wagenknechtové a její straně BSW chybělo ke vstupu do Spolkového sněmu 13 tisíc hlasů.

AfD a překvapivě silná Levice však také využily toho, že některé strany v novém Spolkovém sněmu nedosáhly na pětiprocentní hranici, a společně získaly více než třetinu křesel s 31 procenty hlasů. To znamená, že v budoucnu budou mít blokační menšinu a mohly by zablokovat některé důležité plány, zejména ústavní změny.

V příštích několika týdnech tak bude muset Spolkový sněm jednat ještě ve starém složení. Například zrušení dluhové brzdy (dříve odmítnuté CDU/CSU) vyžaduje změnu ústavy. I kdyby byla opět zvolena cesta zvláštního fondu na zvýšení obranného rozpočtu, vyžaduje to dvoutřetinovou většinu, které spolu s AfD ani Levicí se svou moskevskou nostalgií pravděpodobně nedosáhnou.

Také noví federální ústavní soudci vyžadují takové schválení dvoutřetinovou většinou. Ještě na konci loňského roku však starý parlament počítal s možností hlasování o Spolkové radě (zastoupení spolkových zemí), pokud nebude dosaženo dvoutřetinové většiny. Bylo tedy vytvořeno ustanovení pro případ blokády.

Z demokratického hlediska je překvapivé, že parlament v posledních dnech možná ještě schvaluje ústavní změny, ale na druhou stranu zajišťuje nově zvolenému parlamentu volnost pohybu.

CDU bude moci s SPD prosadit i některé předvolební sliby: vše, co slouží ke zlepšení hospodářské a obranné situace, tedy značné investice, zejména do infrastruktury.

Na slibované snížení daní, především na zrušení solidární přirážky, však fi nance budou stačit jen stěží. Bude však možné snížit byrokracii a výkaznictví, například v případě zákona o povinnostech v oblasti řízení dodavatelského řetězce nebo požadavků na rovnost.

SPD se také bude moci zabývat nejdůležitějším tématem voleb: omezením migrace za blahobytem. Pravděpodobně budou také změny zákona k získaní německého občanství, které předchozí koalice velmi velkoryse umožnila; zejména bude opět ztíženo dvojí občanství. I když Merz neudělá z Německa průkopníka ve zrušení nebo rozšíření Zelené dohody EU, Německo zajisté odloží některé příliš ambiciózní cíle, pokud bude vyvíjen tlak ze strany východních členských států EU a zejména automobilového průmyslu.

Uvidíme, zda bude zrušen příjem občanů bez povinné práce, který byl zaveden v roce 2023 a který je srdcová záležitost vedení SPD, ačkoli řada jejích voličů z řad pracujícího obyvatelstva i z tohoto důvodu přešla k extrémním stranám. Všechny strany budoucí koalice se považují za prostátní a proevropské, takže lze očekávat jen málo nepřiměřených požadavků. Od roku 1998 byla SPD mimo německou vládu pouze čtyři roky, zatímco CDU se považuje za přirozenou vládní stranu Německa. Profesionální začátek by tedy měl být možný, i když nový spolkový kancléř nikdy předtím nezastával funkci ve spolkové vládě.

Pro úspěch nového kancléře by mělo být pozitivní, že bývalý kancléř Scholz již nebude hrát v SPD vedoucí roli, Lars Klingbeil, který se stane i šéfem parlamentní frakce, a velmi populární ministr obrany Pistorius stojí na pragmatické straně. Další výhodou koalice s SPD bude i to, že snad ve Spolkové radě ubude blokád, ačkoli v zemských vládách se často vyskytují menší, nyní mimoparlamentní či opoziční strany FDP, Zelení a BSW.

Budoucí kancléř však musí překonat ještě další překážky, než bude nová vláda sestavena do Velikonoc, jak slíbil.

Sociální demokraté, kteří utrpěli největší porážku ve své historii, si stále přejí, aby koaliční dohodu potvrdilo referendum členů. To bude trvat nejméně tři týdny – čas, který Německo v současné hospodářské a zahraničněpolitické krizi skutečně nemá.